DEVADESÁTÁ PRVNÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 12. 6. 2016

Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. (1J 4,12)

Věříme v Boha, na kterého si nemůžeme sáhnout, kterého si nelze představit, kterého nikdo nikdy neviděl. To se může zdát někomu divné - proč pořád mluvíme o někom, koho nelze spatřit, proč důvěřujeme někomu, o kom se nemůžeme přesvědčit, proč se modlíme k někomu, kdo mlčí.

Ale zase tak divné to není. Vždyť přece ty nejdůležitější věci v životě jsou právě takové - jde nám o ně, ačkoli je nemůžeme jednoznačně spatřit, osahat a pochopit. Třeba touha nebo pravda nebo láska nebo naděje - kolem toho se přece lidský život točí, ačkoli to také není nic hmatatelného, viditelného, jasného. Ty nejdůležitější věci v životě se snažíme odečíst z různých projevů, z toho, co se děje, ale víme, že jsou zahaleny tajemstvím, že jsou to záležitosti, které nám nejsou úplně jasné a nemůžeme je jednoznačně vidět a popsat jako třeba míč nebo krabičku od sirek.

Boha nikdy nikdo neviděl. To je pravda, a musíme na tom trvat, ale na druhou stranu - blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Teprve v budoucnu, jednou uzříme tváří v tvář, je to před námi - a předpokládá to čistotu srdce.

Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Věříme v Boha, který nějak, hodně souvisí s láskou. S naší láskou mezi námi. Když si neubližujeme, když přejeme jedni druhým dobré, když si pomáháme, když se k sobě chováme pravdivě, když se zkrátka máme rádi, pak v nás Bůh zůstává, děje se v nás, je s námi a život míří dobrým směrem, k dobrému cíli. A naopak - kde bychom si ubližovali, kde bychom přáli druhým jen to nejhorší, kde bychom si prosazovali jen svoje na úkor druhých, tam by Bůh v nás nezůstával, nebyl by tu a všechno by se valilo špatným směrem.

No jo - tak to tedy znamená, že Bůh je na nás závislý? Je na nás odkázán? Je právě jenom tak silný, jak mu svou láskou umožníme? Když jsme dobří, on sílí, ale když se nemáme rádi, tak slábne? Je Boha ve světě jen tolik, kolik my lidé chceme?

Jakkoli to může znít divně, něco na tom je. Boží království roste jen skrze lidská srdce. A jsou-li naše srdce tvrdá a vysušená a neoblomná, semínka Božího království se mohou zadusit, uschnout, nevzejít. Záleží na nás, je to naše odpovědnost.

Ale přesto - jak je řečeno o několik veršů dál - my můžeme milovat jen proto, že Bůh napřed miloval nás. To, že na nás záleží, ještě neznamená, že my sami „děláme Boha“. Život jsme si přece sami nedali, Bůh nás svou milostí předchází, je tu dřív než my. On je ten rozsévač, ten, který sesílá svůj déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Bůh rozhodně není na nás závislý, mnohem víc my na něm. Jakkoli můžeme Boží království brzdit či rozvíjet, je to přece jen jeho království a ne naše. A on lásku dokáže vzbudit a ze starého činit nové.

Boha nikdy nikdo neviděl, ale přesto může být v nás skrze svou lásku. O to jde, otevřít se božímu působení, přijmout je, žít v něm. Chodit s Bohem, chodit v lásce. Amen