DEVADESÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 8. 5. 2016

V Kristu byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Ef 1,13-14)

Za týden jsou svatodušní svátky, vzal jsem tedy svatodušní kázání, ale je mi jasné – řeč o Duchu svatém není pro nás dnes příliš srozumitelná. Co je to Duch svatý? Řekněme, že je to projev boží přítomnosti. Anebo ještě specifičtěji – je to působení vzkříšeného Krista. To, jak se děje láska. Láska k nám a mezi námi.

V Kristu byla i nám vtisknuta pečeť Ducha svatého, četli jsme. Kristus nás zásadním způsobem poznamenává. Jednak nás ovlivňuje, inspiruje, ale také nás počítá za své, jsme jeho, můžeme mu patřit.

Jak se to stalo? To je nějaká naše dovednost, nebo dokonce nějaká naše protekce? Nebo jen náhoda, že zrovna my?

Nikoli, je to tu docela přesně definováno. V Kristu byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy... a uvěřili mu, vtisknuta pečeť DS. Když jste uslyšeli slovo pravdy a uvěřili mu. Poznamenání Duchem, pečeť Ježíše Krista v našem životě, se takto děje: Když člověk uslyší slovo, slovo zásadně pravdivé. Bez lidské řeči, bez slova božího, nic takového není možné. A stejně tak to není možné bez slyšení slova, bez naslouchání. Jde o slovo pravdy.

Není však žádné tajemství, že pravda to má dneska těžké. Málokdo dnes v pravdu věří, vyznáváme pluralitu pravd, ale přece jen jako křesťané se slova pravdy nemůžeme vzdát. Život duchovní není možný bez úcty k pravdě, bez naslouchání slovu pravdivému.

Dobrá, ale není pravda něco relativního? Mohu vůbec něco prohlásit za jedinou pravdu? Není právě v tom problém vší nesmiřitelnosti, idelogizace, či rovnou válek, že člověk hájí jen tu pravdu svou a pravdu druhého nechce vidět? Když prohlásíme nějaké slovo za slovo boží a nějakého člověka za ztělesnění pravdy, nevede to k netoleranci, k fanatismu? Můžeme sami sebe vidět takto výlučně?

Je to samozřejmě otázka způsobu víry. Čemu a jak věřím... Poznat nějaké slovo jako pravdivé a uvěřit mu, ještě nemusí znamenat nepřátelství a nesmiřitelnost vůči ostatním. Naopak, přijmout Ducha svatého znamená jít cestou porozumění, komunikace, přátelství. Kdo znáte ten biblický příběh o seslání Ducha svatého, tak víte, že si velice dává záležet na tom, aby vyjmenoval množství národů, které najednou rozumějí a komunikují. Slyšet v Kristu slovo pravdivé a uvěřit mu, znamená přijmout Ducha, který vede dobrým směrem, k lásce, přátelství, domluvě. Samozřejmě, pokud se tohoto slova budeme věrně držet a Ducha božího nebudeme zarmucovat. Pravda v Kristu vysvobozuje, pravda v Kristu je plná lásky, jak k našim, tak k cizím, jak k úctyhodným, tak provinilým, jak k přátelům, tak i k nepřátelům. Tady by žádná nesmiřitelnost, žádný fanatismus neměl vznikat.

Epištola to slovo pravdy ještě blíže specifikuje jako evangelium o svém spasení. Radostnou zvěst o záchraně člověka. Slovo pravdy je slovo o záchraně člověka. O jeho ceně, jeho dobré identitě. Jak bychom tedy mohli mít v srdci nesmiřitelnost k druhým, když se radujeme z člověka, když se radujeme z lidskosti? Jak může křesťan propadat nepřátelství, když se setkal s pravdou? Jde o záchranu člověka, a tu Kristus dává ve své lásce.

Kdo toto slyší a uvěří tomu, přijímá Ducha svatého. Je mu vtisknuta pečeť Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. Tak se to podobně objevuje ve všech textech, kde se ten termín pečeť Ducha vyskytuje – že je to jakési poznamenání pro budoucnost. Závdavek toho, co teprve přijde. Duch svatý nám dává zakoušet něco z budoucnosti božího království. Duch svatý nám dává ochutnat už dnes, v našich dnech, věk lásky a pokoje. Jsou to možná jen malá sousta, někdy jen drobná ochutnávka, sousto chleba, hlt vína, chtěli bychom možná víc, zdá se nám, že v našem světě je málo lásky a pokoje, ale přece jen – prožívat to smíme. Čas od času, někdy více, někdy méně. Ale naději, že směřujeme k boží slávě, nám nikdo nemůže vzít. Duch svatý nám dává nové vidění, novou perspektivu. Vidíme dobré věci teprve před sebou. Nejsme zajatci současného stavu, vyhlížíme dál. Život v Duchu svatém, život duchovní, má smysl, má budoucnost. Amen