OSMDESÁTÁ SEDMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 2. 2016

Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa. (Mk 12,41-44)


Je první neděle postní, a to znamená, že chceme přemýšlet o uskromnění.

Kdo se chce uskromnit, a tak se dotýkat podstaty postního období, ať dává dary. Je to věc každého z nás, kolik a na co dáváme, a Ježíš sám při tom zůstává a nás při tom nechává. Nenapomíná, neodsuzuje. Taková svoboda by pro nás měla být samozřejmostí. Dávat dary je rozhodnutí dobrovolné a ve vší svobodě má dobrovolným zůstat.

A mnozí bohatí dávali mnoho. Samozřejmě, kdo je bohatý, to je relativní. V porovnání s neuvěřitelným procentem těch, kteří umírají hlady, jsme bohatí všichni. Ale všichni bohatí nedávali mnoho, jen mnozí. Tak to tu čteme - a zase: je to každého věc. Ani teď Ježíš nic neříká. Nenapomíná ty z bohatých, kteří snad dali málo. A nechválí ani bohaté, kteří dali mnoho. V tom je Ježíšův přístup odlišný od našeho, neboť my si rádi bereme na paškál ty, kteří vydělávají hodně. Ať veřejně či po straně myslíme, že by měli dělat víc a mohli dávat víc, když tolik mají. Na tomto přirozeném postoji, až jakémsi pudu, je založena celá subkultura bulváru, která právě tím - to je paradoxní - nejvíc vydělává a bohatne. Ježíš je však našemu bulvárnímu mozku na hony vzdálen. Ani nežasne, ani se nepohoršuje, ani nekárá, ani nezávidí. Jde na věc úplně jinak - učí nás svobodě a vnitřní radosti.

Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. To je vpodstatě totální nuda: Nějaká paní má malý důchod a hodí do sbírky dvě desetikačky. A co má být? To nás vůbec nevzruší, to nás nezajímá. Na tu paní se nikdo nezlobí, že dala tak málo, asi víc nemá - tak co s tím?

Ale Ježíš právě tento malý, nenápadný dar ocení. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Výše dobrovolných darů má kvalitu relativní, která není měřitelná nominální hodnotou. Pro někoho jsou dvě stovky týdně stejná oběť jako pro jiného dva tisíce. Samozřejmě, že Ježíš nedává vdovu za příklad proto, že dává málo, ale dává ji za příklad proto, že její dar byl obětavý: ona vykročila z ostražitého hájení vlastního živobytí, ona nikomu nevysvětluje, proč tam může hodit jenom jednu minci a tu druhou si musí nechat; ne, hodila tam všecko. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, říká Ježíš, ona však ze svého nedostatku. Dala, co měla; všechno, z čeho měla být živa.

Dávat dary je dobrovolné, svobodné rozhodnutí. Nikdo nám do toho nemůže mluvit, nikdo nás nemá co posuzovat. Ježíš ani nekárá, ani nechválí. Ale oceňuje dary, které jdou od srdce, tj. ty, které opravdu pocítíme na své kapse, které jsou riskantní a kterými se vydáváme do nejistoty, jak se vlastně uživíme. Jsme schopni se omezit, vzdát se svého jistého - ať už je to málo nebo moc? Jsme ochotni spontánně risknout krizi rodinného rozpočtu jen tak, pro dobrou věc?

To je otázka, kterou Ježíš klade: Dáváme ze svého nadbytku, anebo ze svého nedostatku? Jsme ochotni dát jen tolik, aby nás to moc nepostihlo, anebo je pro nás důležitější radost, že jsme schopni pro společnou věc se sami omezit...

No dobře, někdo ale možná řekne - taková vdova to má svým způsobem jednodušší. Je stará, chudá, asi sama - nemá za nikoho žádnou odpovědnost, tak to tam mrskne, všechno, co má. Nějak to dopadne, buď se o ni někdo postará nebo ne. Ale co my, kteří nemáme odpovědnost jen sami za sebe, ale také za své rodiny? Není to trestuhodná nezodpovědnost, nebezpečná hloupost, rozhazovat peníze do nějakých všelijakých sbírek, kdoví na co? Musíme přece dát dětem najíst, obléknout je, to je náš prvořadý úkol, a pak teprve, když něco našetříme, můžeme přispět, ale to je navíc, jen třešinka na dortu... Nemají to rodiče s podprůměrným příjmem vlastně horší než chudá vdova? Když dáme ze svého nedostatku, jak to vysvětlíme dětem?

Je to řeč svůdná, vypadá rozumně, ale propadnout bychom jí neměli. Nejen pro ten lehce cynický přístup k chudému stáří, ale především pro podstatu Ježíšových slov. Neboť nejde jenom o peníze jakožto potištěné papírky, za které si můžete koupit nějaké zboží. Jde především o „zboží nebeské“, tj. o život z Boha a s Bohem. A to je něco, co si nejenže nemůžete koupit za peníze, ale co naopak můžete mít právě a jen zadarmo, když se pro to rozhodnete, když vykročíte ze své starosti o živobytí, když se dáte všanc.

O to jde: život z Boha a s Bohem není závislý na výši příjmů, ani na výši darů. Spíše na jejich vzájemném poměru, tj. na naší ochotě vzdát se svého ve prospěch dobré věci, věnovat své peníze či svůj čas či své schopnosti společnému dílu, které pomáhá. Ne až když zbyde něco, co mohu postrádat, ale odkrojit si dobrovolně citelný kus ze svého živobytí pro pomoc bližním a radost nebeského zboží.

Nakonec Kristus sám si odkrojil nejvíc: položil život, obětoval se za nás, totálně se vydal. My se nemusíme vydávat hned totálně, stačí trochu - jenom tolik, kolik naše odvaha dovolí. Amen