OSMDESÁTÁ PRVNÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 5. 2015

Jakou chválou můžeme se Bohu odvděčit za všecku tu radost, kterou z vás máme před jeho tváří? 1 Te 3,9

Prožívá-li člověk s druhými něco pěkného, cítí-li se obdarován, přijde mu na mysl otázka - jak já se vám odvděčím? Když vám někdo pomůže, když vám někdo něco věnuje, když vám projeví svou náklonnost, přátelství, solidaritu, když je vám někdo v životě oporou či příkladem, pak oprávněně člověk začne uvažovat o tom, jak tuto náklonnost opětovat, jakým způsobem se odvděčit, co udělat, jak poděkovat. Od běžného a pragmatického „musíme se nějak vyrovnat“, přes obligátní „máte to u mě“ až po hluboké vědomí vlastní životní obdarovanosti, obdarovanosti něčím, co nelze splatit žádnými penězi, žádnou protislužbou stejné hodnoty, žádným „jsme si kvit“.

Je to dobrý směr lidského uvažování. Strašný tvor stal by se z člověka, kdyby z druhých jenom sál a tyl, kdyby pořád bral a nic nedával, kdyby druhé lidi využíval jen pro své cíle, zneužíval jejich dobroty, jejich důvěry a přízně, kdyby v lidech viděl jen hloupý a naivní materiál, z kterého je třeba vyždímat, co se dá, a pak odkopnout. Jak mohu projevit svou vděčnost - to je jedna z otázek, která zakládá lidství.

A teď: Čemu, komu jsme vděčni za to, že vůbec něco je? Za to, že jsme se narodili, že můžeme vnímat a myslet? Čemu, komu jsme vděčni za to, že příroda je tak skvěle zařízena, že život trvá, že můžeme zadarmo přijímat všechny ty úžasné dary života svými smysly a schopnostmi? Čemu, komu jsme vděčni za to, že jsme, že jsem já - každý jednotlivec? Copak za to nemusíme být vděčni? Běžně projevujeme vděčnost třeba za to, že nám někdo dá kousek čokolády nebo přednost ve dveřích, ale za to, že existuje život s tolika představitelnými i nepředstavitelnými možnostmi, za to nikomu a nijak vděčni nejsme? Přemýšlíme, jak se odvděčit kamarádovi, který nám pomohl s bramborama nebo s cementem, ale napadlo nás někdy, jak se odvděčit za to, že jsme? Že jsem sám sebe dostal darem, aniž bych se o to nějak přičinil?

A to je ta otázka, která tu zůstává jaksi neorganicky, nazařaditelně trčet nad vším naším počínáním: Jak se můžeme Bohu odvděčit za všechnu tu radost? Ta otázka tu trčí bez odpovědi v biblickém textu - a trčí bez odpovědi i v našich životech, v našem přemýšlení a konání. Může se vůbec člověk Bohu něčím odvděčit? Odměnit, jak překládá kralický překlad? Je to možné - odvděčit, odměnit se Bohu? Co může člověk nabídnout? Jaký čin mohl by splatit dar stvořitele?

Je dobře, že otázka zůstává bez odpovědi - jako živá výzva, jako apel, který dráždí a provokuje. Odpověď není zřejmá, neboť nejde přece o to, aby člověk byl s Pánem Bohem „šul nul“, aby výdaje a příjmy souhlasily a my si mohli odškrtnout vyrovnaný účet. To by pak nebyla žádná víra - žít s Bohem ve smyslu „něco za něco“. Otázka zůstává otevřená, odpověď píšeme svým životem - až do smrti. Tím, jak žiješ, odvděčuješ se svému stvořiteli. Celý náš život vypovídá o tom, zda projevujeme Bohu vděčnost a jak.

V této otevřenosti věcí, ve vědomí nezasloužené a nesplatitelné existence, kdy je třeba stále znovu pokorně hledat dobrý způsob života, můžeme si pak všimnout dvou upřesňujících údajů, které v textu vyplývají ze souvislosti. Za prvé, je tu řeč o chvále. Ta otázka zní - jakou chválou můžeme se Bohu odvděčit za všechnu tu radost? Naše hledání dobrého způsobu života, naše projevování vděčnosti Bohu je tedy označeno za něco navýsost pozitivního - je to zároveň chválení, chvála, oslava. Život ve vděčnosti je oslavou boží. Naše životní zápasy jsou chválením stvořitele. I v utrpení a prohrách nemusíme žít jen sami sobě, ale žijeme před boží tváří. Proto třeba Job právě po všem svém soužení může vyznat - dosud jsem o tobě, Hospodine, jen slýchal, ale teď tě opravdu vidím. Své utrpení spatřil jako chválu boží.

A za druhé: Jakou chválou můžeme se Bohu odvděčit za všechnu tu radost, kterou máme z vás? - tak se text ptá, a ze souvislosti je jasné, že z vás - bratří, kteří jste nás ve všem našem soužení potěšili svou vírou. Naše radost, naše důvody k vděčnosti a chvále, všechny ty dobré životní dary, které přijímáme, koncentrují se tu do setkání s lidmi, kteří se chovají bratrsky, solidárně a kteří nás v soužení potěší svou vírou v Krista. Tady je nakonec jakoby svorník našeho úžasu ze života, naší vděčnosti, našich zápasů i naší chvály: mít člověka bratrského, sdílet se s lidmi, kterým nejsem lhostejný, kteří dokáží potěšit v soužení, kteří vlévají energii do žil svou nadějí, svou vírou v Krista Ježíše, jenž dává růst lásce.

To je to, za co nemůžeme být nikdy dost vděčni: za sdílení s druhými, za setkávání víry, lásky a naděje, za solidární bližní, za lidi nakažlivé dobrým dílem. Kristus v našich bližních potěšuje nás ve vší tísni a posiluje naše srdce k milosrdenství. Jen považte - jakou chválou můžeme se za to odvděčit? Amen