SEDMDESÁTÁ ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 11. 2014

Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku – a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejrpve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lk 6,41-42)

Zprvu se zdá, jako by Ježíšův výrok mířil stejným směrem jako stará obecná moudrost, že si má každý nejprve zamést před vlastním prahem a potom teprve říkat něco druhým. To určitě není neužitečné slyšet. Všichni s tím máme problém - oč snadnější je pohoršit se nad druhým, promluvit o jeho chybách, o to obtížnější je přiznat selhání vlastní, odstraňovat chyby své. Kritizovat druhé, a přitom být nekritický k sobě, s tím se přece potýkáme pořád.

Přesto si myslím, že Ježíš míří ještě trochu jinam, než k pěstování sebekritiky. Ano, zamést si nejprve před vlastním prahem, to zní rozumně, ale prosím vás, kdo je toho schopen? Není spravedlivý, není ani jeden, říká Písmo, a kdyby si všichni nejprve zametali před vlastním prahem, je otázka, jestli by pak vůbec mohl někdo někoho kritizovat... Nikdy není zameteno dokonale, vždycky v nás zůstává nějaké to smetí, a kdybychom měli čekat, až budeme stoprocentně čistí, asi bychom se nikdy nedočkali.

Z tohoto hlediska ostatně polemizuje s Ježíšovým výrokem už kolem roku 100 jistý Tarfon: Cituji: „Divil bych se, kdyby v této generaci někdo přijal napomenutí. Když se mu řekne ,vyndej si třísku z oka´, odpoví: ,ty si vyndej z oka trám!“ Skutečně, kdyby mělo jít o absolutní mravní bezúhonnost, asi by už nikdy nikdo nikomu nemohl nic vytknout.

Ale ten Ježíšův výrok míří jinam: vyjmout nejrpve trám ze svého oka je ještě něco jiného než se stát bezchybným a mravně dokonalým. Není to proti kritizování, proti pojmenování chyb, vin a selhání druhých. Jde o prohlédnutí, je to výrok proti chybnému, zatemněnému vidění. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?

Rozeznáváme velmi dobře, v čem se druzí mýlí. Dokážeme analyzovat, v čem je jejich vidění nesprávné. Skvěle si všímáme i drobností, které druhým brání ve výhledu. Vidíme, co jim kalí zrak, snad proto, že druhé sledujeme z nadhledu a s odstupem. A právě proto se nás Ježíš ptá: Jak to, že tak bystře rozpoznáváš věci, v nichž se druzí mýlí, a přitom nevidíš důležité a zásadní věci, které kalí zrak tobě samotnému, které zaslepují právě tebe a mnohem víc? Jak to, že to nevidíš? Jak to, že rychle prohlédneš malé překážky jasného pohledu u svých bližních, ale obrovskou překážku ve vlastním pohledu nejsi s to rozpoznat? Nemáš náhodou pocit, že ty vidíš věci jasně a nic ti ve výhledu nezaclání? Nemyslíš si, že tvé názory jsou zdravější než jiných? Nepovažuješ se za chytřejšího, za lepšího?

Ježíš tak míří do hloubky našeho duchovního života. Varuje nás všechny, kteří jsme přesvědčeni o své pravdě, všechny sebejisté, samolibé, kteří mají druhé za blbce a sebe za moudré. Ježíš varuje i všechny nás křesťany, kteří častokrát tak snadno a bystře rozpoznáváme, co lidem okolo nás chybí či přebývá, v čem ještě nedorostli a v čem se musejí změnit. Ježíš varuje nás všechny, kteří máme tendence povyšovat se nad druhé. Jak to, že ty, který tak ostře vidíš prkotiny, kterých by se měli druzí zbavit, jak to, že nevidíš tu zásadní věc, které by ses měl zbavit ty sám, totiž svou pýchu.

Pokrytče, říká nám Ježíš, nejprve vyjmi z oka trám své pýchy - nejprve se zbav toho zásadního, co blokuje tvé vidění. Zbav se té iluze, že máš vždycky pravdu, zbav se své povýšenosti, přestaň na druhé shlížet shora. Jestliže takto prohlédneš, jestliže takto odstraníš tu největší překážku, pak teprve spatříš pravdu, ne tu svou a domýšlivou, nýbrž v pokoře pravdu boží. Pak teprve prohlédneš, pak teprve spatříš - a to je pointa - abys skutečně mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. O to nepřestalo jít!

Kde se pyšný změní v pokorného, tedy domněle vidoucí ve skutečně vidoucího, tam lze druhého dobře a laskavě vést, skutečně mu pomoci. Ne ho jen zpérovat či odsoudit jako předtím, ale skutečně pomoci jeho očím, jeho vidění, jeho prohlédnutí. Člověk pokorný, který už nemá v sobě pýchu a domýšlivost, člověk, který se duchovně nepovyšuje - ten se pozná tak, že opravdu pomáhá, zbavuje lidi zlého, co bránilo jejich očím, uzdravuje ze zaslepenosti, vede k prohlédnutí, dává druhým šanci.

Prosme tedy o srdce pokorná, abychom si nemysleli, že na nás nikdo nemá. Jenom ten, kdo se zbavil trámu pýchy, má šanci dobře druhé vést. Je něco jiného, když nás napomene člověk skromný a pokorný, než když nám něco vytýká arogantní hulvát.

Zbavit se pýchy, to je možná to nejtěžší. Nevím, jestli jsme toho schopni. Pokud ano, je v tom síla lásky Kristovy, je to moc Ducha svatého. Amen