ŠEDESÁTÁ TŘETÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 3. 2013

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.Ústy nemluvnňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ? Syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav i skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Ž 8)

Jaké je boží jméno? Jaké je jméno Boha, o němž svědčí bible?

Původně, v hebrejštině, je to jméno neuchopitelné a v podstatě i nevyslovitelné. Je to cosi, někdo-něco, čeho se nemůžeš zmocnit ani svou myšlenkou, ani svou řečí. Je vždycky víc než člověk, než lidské myšlení, než lidská řeč. To je první důležitá věc – Boha se nezmocňujeme, nepředstavujeme si ho, on zůstává tajemstvím. Jeho podstata je neuchopitelná.

A přece ta písmenka jeho nevyslovitelného jména (JHVH) jsou poskládána tak, že obsahují sloveso být. A to je druhé důležité zjištění – jeho nevyslovitelné jméno obsahuje velké JSEM, anebo přesněji – jak říká příběh o zjevení božího jména na hoře Oreb – Jsem, který jsem. To jméno je neuchopitelné a nevyslovitelné jako bytí samo, jako život sám. Proto se bible nikdy neptá, jestli Bůh existuje nebo neexistuje, tak vůbec nepřemýšlí, bylo by to stejně zavádějící, jako se ptát, zda existuje či neexistuje život.

A třetí důležitá věc – v tom jménu je obsažen příklon k člověku. Jsem, který jsem s vámi. Budu s vámi. Je to neuchopitelné bytí, víc než člověk, ale s člověkem. A pro člověka. V naději. Jak vznešené je tohle jméno!

Teprve když toto víme, můžeme se nesměle pokusit o Bohu vůbec mluvit a opsat jeho nevyslovitelné jméno jinými slovy. Židé původně říkali Adonaj, můj Pán, a my v překladu říkáme slovansky Hospodin, tedy hospodář, pán. Všude tam, kde v bibli čteme jméno Hospodin, je to vlastně vyznání, že se skláníme před nevyslovitelným, neuchopitelným bytím, které obsahuje všechno – i nebesa. Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Bytí s člověkem, bytí pro člověka – to je víc než nebeská klenba, než všechny božské sféry, než vesmír.

V takového Boha tedy věříme, takové jeho jméno chválíme. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

A teď přichází to fantastické, ojedinělé vyznání, pro které si mnozí Žalm 8. pamatují – Ústy nemluvnňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Život v sobě nějakým tajemným způsobem obsahuje i věci, které člověk cítí jako zlé. Nepřátelství, protivení se, pomstychtivost. Patří to k základní, archetypální zkušenosti lidstva, že život také toto s sebou nese. A bible skvěle vyznává, že tyto věci zlé nevítězí, nepřemohou všechno, nepřeváží na svou stranu, neboť nevyslovitelné bytí s člověkem je dobré, Hospodin je dobrý. Brání proti zlému, buduje ochrannou hráz proti temným silám zla. Jak? To je právě to fantastické, to nádherné – ochrannou hráz proti temným silám zla buduje ústy nemluvňat a kojenců! Tedy jakoby v bezbrannosti, jakoby v bezmoci, v křehkosti a zranitelnosti, ale zároveň v obrovské síle lásky, síle lidskosti. A soucitu a solidarity a péče. Neboť bez toho všeho kojenci a nemluvňata být nemohou. Dokud se děti rodí, dokud nemluvňata žvatlají a kojenci pláčou po mlíku, do té doby si můžeme být jisti – boží láska vítězí nad vším zlým, co život s sebou přináší. Zázrak zrození, zázrak růstu, zázrak lidské řeči, která roste, učí se a předává, zázrak lásky, zázrak jménem člověk. Těmi kojenci a nemluvňaty jsme přece my všichni. Zázrak jménem člověk, který se rodí jako bezbranné, bezmocné dítě, a přece tak silné a mocné a vítězící.

Vidím tvá nebesa, tvé dílo. Měsíc a hvězdy, tvé stvoření. Vidím tajemství veškerenstva, tajemství života. A v tom – člověk, já. Co je člověk, že na něho pamatuješ? Syn člověka, že se ho ujímáš?

Co je člověk? Co jsem já? V nekonečnosti vesmíru, v tajemství všeho... Jak to, že nevyslovitelné bytí se týká i mě? Jak to, že i se mnou je Bůh? Jak to, že i mě zná jménem, že se mě ujímá, že na mě pamatuje? Jak to, že můj život má cenu, že i na mě záleží?

Je to obrovská výsada, obrovská milost – být člověkem. Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav i skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.

Je to obrovská výsada, obrovská milost – být člověkem. A také velký úkol, totiž dobře vládnout nad vším božím stvořením. Člověk není Bůh a nesmí být Bůh. A přece má z celého stvoření k Bohu nejblíž. Jsme nadáni obrovskou mocí. A slávou a důstojností. Je nám dán úkol spravovat stvoření. V tomto svém úkolu nejednou selháváme, jako by byl často nad naše síly. I to patří k tajemství bytí, že člověk přes všechnu svou moc je v podstatě slabý a smrtelný. Jako by člověku vždy ještě něco chybělo, aby byl skutečně tím, kým ho Bůh chce mít. Proto se o Kristu několikrát vypráví, jak vítězí nad mořem, jak chodí po vodě, jak utišuje bouře a vlny, jak tyto zlé síly překonává. To proto, aby bylo patrno, že láska, kterou v Kristu poznáváme, je tím pravým určením člověka a je víc než i selhání a smrtelnost.

Ústa nemluvňat a kojenců se tu propojují s láskou v Kristu k jednomu společnému chorálu, který žasne nad bytím neuchopitelným a nevyslovitelným: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Připojme se tedy k tomuto chorálu i my. Amen