ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 11. 2. 2007

NA TOM TRVÁM, VYTRVÁM

Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme. (Da 3,17-18)

Může být, že se někdy ocitneme v úzkých. Nějaký náš názor, nějaké naše přesvědčení u druhých narazí a dovede nás do situace, z níž jako by nebylo úniku. Zbývají pak dvě možnosti: buď své přesvědčení zradit, svůj názor zapřít či odvolat, anebo naopak statečně vytrvat, a pak očekávat neblahé následky, nepřátelskou reakci - vztek, pomstu, postih. Stát pevně na svém, to znamená počítat s odvetou, s nepříznivou odezvou, někdy i pronásledováním. Jestliže se v něčem odlišujete a na něčem dobrém trváte, vždycky se najde někdo, kdo vás bude chtít zlomit, pošpinit, zneuctít. Jak praví lidová ironie - dobré úmysly musejí být po zásluze potrestány.

Trvat na svém pak vyžaduje velkou dávku statečnosti a duchovní síly, neboť obstát v protivenství není snadné. Podřízený těžko čelí útokům nadřízeného, bezbranný úpí pod palbou ozbrojence, ryzí se těžko brání střelám záludného. Je celkem logické, že člověk v tak prekérní situaci vyhlíží nějaké řešení, nějaké vysvobození, a přiznejme si - častokrát volíme nějakou kličku, nějaký záchranný manévr, kterým bychom se z nepřátelského tlaku vymanili. Taktický ústup, když ne rovnou útěk.

Ale co když se k takovému úniku nechceme snížit? Co když je otázka pro nás natolik zásadní, že žádné úhybné manévry nepřicházejí v úvahu? A co v situacích nejtíživějších - kdy prostě úniku není, kdy se na nás soustředí nepřátelství zcela iracionální? Když nás chtějí likvidovat pro naši víru, naši rasu, naši národnost?

V těchto šílených případech už nezbývá nic jiného, než vyhlížet záchranu boží, odevzdávat se do rukou Stvořitele, milosrdného a vysvobozujícícho. Ve stavu naprosté bezmoci vůči totalitě zla upíná člověk svou mysl k Bohu, k jeho vysvobození.

A tu jsme u toho vynikajícího vyznání tří mládenců: boží vysvobození neplatí automaticky, ani jednoduše, ani přímočaře. Ono může nastat a nemusí. Nevíme. V tom je příběh o třech mládencích geniální, že proti pomstychtivému tlaku, v ohrožení života, v nebezpečí smrti, oni si uvědomují obě možnosti: buď nás Hospodin vysvobodí, anebo nevysvobodí. Je to víra střízlivá, realistická: možná ano, možná ne.

Ale - a v tom je obrovská síla - i kdyby nás nevysvobodil, tvé bohy, králi, uctívat nebudeme a před tvou sochou se nepokloníme! I kdyby pro nás Bůh nešáhl prstem, i kdyby nás tvé nepřátelství zahubilo, i kdyby nás pec ohnivá sežehla, my se tvým symbolům moci nepokloníme, a svou víru zachováme!

Před takovou statečností musíme hluboce smeknout. Jsou to přece v dějinách tisíce a miliony případů, kdy Bůh nevysvobodil, a lidé takto či podobně své životy položili.

Trvat na svém i za cenu konfliktu, i za cenu utrpení, i za cenu života. Není to statečnost zbytečná? Není to falešné hrdinství? Tuhle otázku jsme za komunistů slyšeli každou chvíli... Má to smysl, provokovat odlišností? Má to smysl, nechat se zavřít? Je tvá statečnost, tvá věrnost tak důležitá, abys přivolával neštěstí na sebe i na další?

Příběh říká jasně: Tvé bohy, králi, uctívat nebudeme a před tvou sochou se nepokloníme!

Statečnost není zbytečná, věrnost je důležitá.

Dnes si žijeme v míru a svobodě, o život či kriminál se nehraje. Ale jak jsem řekl na začátku, ty situace, kdy máme na výběr, zda své přesvědčení zradit, či v něm vytrvat, ty tu v určitých obměnách jsou stále. Nejsou možná tak jasné, tak vyhraněné, ale možná jsou o to náročnější - když jdete proti proudu, když se postavíte proti většině, když odoláváte tlaku, většinou to dneska žádnou publicitu nemá a častokrát to vůbec nikoho nezajímá. Možná se o tom vůbec nikdo nedozví. Že jste se nepoklonili zlaté soše, že jste nekřepčili kolem zlatého telete, to je mnohdy všem úplně fuk.

A přece právě tudy vede cesta. Věrnost poznané pravdě má svůj hluboký smysl. Obstát, vytrvat, je totiž důležité především pro budoucnost. Co my víme, jaké doby ještě přijdou. Co my víme, jak právě naše postoje mohou být inspirativní pro příští generace. Proto je dobře například zastat se slabého proti silným. Hájit pravdu, i když právě prohrává. Postavit se proti přesile. Vyznávat a držet, co jsme poznali jako dobré, i když druzí se posmívají.

Není zkrátka jedno, čemu věříme a co zastáváme. Může se to ukázat jako rozhodující třeba až za dvacet, třicet let. Člověk se přece pozná po ovoci. A pravdivé činy, statečné postoje se neztratí. Naopak - jednou se zhodnotí. Amen