PADESÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 11. 2011

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlete výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12,3)

Apoštol upozorňuje, že ta slova jsou určena všem bez rozdílu: každému z vás. To abychom si nemysleli, že tohle kázání bude mířit jenom na někoho, třebas konkrétního; ne - říkám to každému z vás.

V apoštolském napomenutí nejde ovšem o nějaké výtky typu - co jste nesplnili nebo co byste ještě měli udělat, jak zvýšit úsilí a kde ještě přidat - nýbrž jde o milost. To je taky dobře hned zkraje si uvědomit - zatímco my všichni velmi rádi napomínáme druhé kvůli jejich selháním a nedostatkům, abychom pranýřovali jejich nespolehlivost či zapomnětlivost či nějakou neschopnost, tak opravdu křesťanské napomínání se děje z úplně jiného důvodu: skrze milost. Aby milost nepřišla zkrátka, aby ona byla mezi námi tím nejdůležitějším. V tom se snad může lišit křesťanské společenství od jiných spolků tohoto světa; od úřadů, podniků a firem: že se snášíme navzájem, že tu najdou své místo i lidi popletení a zapomnětliví, třebas i líní a nespolehliví. Luther hezky říká, že církev je jen „sebranka omilostněných hříšníků“ - a nikdo nás kvůli našim nedostatkům nevyhazuje, nikdo nás nevolá na kobereček a nepéruje (aspoň doufám), že jsme to neb ono nevykonali... - za to buď církvi třikrát sláva, když milost je na prvním místě!

Před čím však je třeba mít se na pozoru a před čím apoštol varuje, to je namyšlenost. Každému z vás říkám skrze milost: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno. Domýšlivost, chybné, přehnaně kladné hodnocení sebe sama, falešná představa, že jsem něco víc, než ve skutečnosti jsem. Toto brání milosti, to znemožňuje otevřené a upřímné vztahy, to předem deklasuje rozhovor a narušuje život v pravdě. Proto Ježíš stále znovu zápasí s namyšlenými duchovními horlivci, tedy s farizei a zákoníky. Proto píše apoštol v epištole Galatským: Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.

Znamená to tedy, že se máme pro jistotu neustále podceňovat? Myslet jen na své nezdary? Z obavy, abychom nebyli příliš nadutí, nevidět své přednosti a svá obdarování? Cožpak není notná dávka sebevědomí zdravá a potřebná? Mohli bychom vůbec něco dobrého vykonat, kdybychom stále o sobě pochybovali?

Ale text neříká, že se máme pořád podceňovat. Nýbrž říká: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno. Co to znamená - než je komu určeno? Kraličtí překládají: aby nesmyslil více než sluší smysliti. Zřejmě existuje jakási pomyslná laťka, kterou si máme objevit a nad ni nejít. Člověk si má o sobě myslet právě jen tolik, kolik je třeba, kolik je akorát. To chce samozřejmě cit pro věc, umět vidět sám sebe pravdivě, neuhýbat před kritikou, vědět o vlastních limitech. Kdo tento cit pro věc nemá, kdo si tu laťku stanovil špatně, stává se případem někdy směšným, někdy protivným, někdy tragickým. Namyšlenost jednotlivce brání milosti ve společenství.

Hlídáme si smýšlení o sobě? Pěstujeme schopnost vidět se pravdivě? Nešpiníme vztahy vlastní namyšleností?

Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě. V tom je tajemství zdravého společenství, v tom je tajemství i moudrosti jednotlivce: smýšlet o sobě střízlivě, střídmě, dokonce lze přeložit - cudně. Lidská namyšlenost vytváří dusno, v němž se ostatním špatně dýchá. Duch milosti je tu zadušen. Ale smýšlení střídmé, cudné, otevírá Duchu milosti velký prostor. Je přece obrovský rozdíl, ocitnete-li se ve společnosti těch, kteří si o sobě myslí kdovíco, anebo ve společnosti těch, kteří se vidí střízlivě a pravdivě. Duch milosti je znát..

Smýšlejte o sobě střízlivě - podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

To je zvláštní - co to je, míra víry? Copak se víra dá měřit? Jako je metr dříví, nebo metr piv, tak je taky nějaký metr víry? Znamená to snad, že někdo má víru menší a někdo větší?

Takovému náhledu se poprávu vzpíráme, není to přece naše věc, měřit víru člověka. Jak zpívá Karásek - „my můžem třídit brambory, ale nás si po žních přebere Bůh“. Že naše smýšlení o sobě má být přiměřené naší víře, tomu rozumím tak, že má být přiměřené stavu, v němž se nalézáme, přiměřené naději, kterou máme. To rozhodně neznamená, že čím víc se cítím být věřícím, tím víc si mohu o sobě myslet. Naopak. Mám-li velkou naději, pro sebe i pro celý svět, pak vidím pravdivě jak své přednosti, tak i své nedostatky. Setkávají-li se lidé, kteří sami sebe vidí takto pravdivě, pak nevzniká atmosféra pokřivěná a dusivá, nýbrž atmosféra zdravá, přátelská a solidární, kde se daří dobrému dílu. Amen