ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 3. 2011

Možná to víte, možná nevíte – dnes je první neděle postní, začalo postní období. Co to vlastně znamená? Že se omezíme, přestaneme jíst?

Osobně jím před velikonocemi stejně jako jindy a myslím, že většina z vás je na tom podobně, supermarkety i hospody frčí „pátky svátky“, na nějaké posty nejsou stavěné, spotřeba neklesá, zvyky nezvyky, žijeme stejně jako jindy. V postním období prostě už dávno není zvykem dodržovat půst. Možná si někdy někdo sám uloží nějaké omezení, ale tak to fuguje i jindy, nejen před velikonocemi.

Ježíšovi učedníci taky posty moc nedodržovali. Víme z evangelia, že jim to leckdo i vyčítal, ale Ježíšovi samotnému tahle volnost nijak nevadila, své učedníky hájil. Milosrdenství a radost znamená ve společenství kolem Ježíše mnohem víc než popel na hlavě, žíněná suknice a prázdné břicho. Ježíš se chce s učedníky radovat, hodovat, veselit se. Nemá smysl být zajatcem utrápených předpisů či zvyků.

A přece - i když odmítneme půst nadirigovaný, přece ta možnost dobrovolného uskromnění je otevřena, je nabídnuta, a není ze zásady špatná. Ježíš čtyřicet dní hladověl, než začal veřejně působit, a i o dalších biblických postavách čteme, že v určité životní situaci - většinou obtížné - rozhodli se ti lidé nejíst, či dokonce nejíst a nepít. Proč? Aby pocvičili svou vůli? Aby se učili kázni? Něco na způsob bobříka hladu?

Myslím, že ne, že nešlo jen o vůli a kázeň, ale o něco hlubšího. Ti lidé trápili své tělo, aby pocítili blízkost vlastní smrti, aby prožili natvrdo vlastní konečnost a pomíjivost. Kdo několik dní nejí, uvědomuje si mnohem intenzivněji křehkost vlastního těla, zranitelnost vlastní existence - a pak, zpětně, pravděpodobně i větší odpovědnost za svěřený život. Možná že i pro nás nastanou někdy chvíle, kdy se rozhodneme něco takového na vlastní kůži zažít.

Nutné to není. Není třeba to vyžadovat. Nemusím pořád šlapat do louže, abych se přesvědčil, co je mokro v botách. Víme, že kamna pálí, i když nedáváme každý rok ruku na plotnu. Lze žít pokorně a odpovědně, aniž bych své tělo schválně potýral.

Ale co nám nejde a čeho stoprocentně nikdy není dost, to je odříkání a uskrovnění ve prospěch našich bližních, pro jejich potřeby, pro pomoc v jejich nouzi. Tady je pole působnosti obrovské, tady už nejde o to něco si dokazovat, ale o konkrétní pomoc člověku. Tak bychom dneska mohli půst chápat a také konat: umět se vzdát svého a dát bližnímu. Uskromnit se ve svých potřebách a dát někomu, kdo je na tom hůř. Ubrat plyn z té rychlé jízdy vlastního pohodlí a nechat taky něco těm, kteří jsou na tom špatně. Nemusíme mít pořád nové a lepší, spíš jde o to: Co děláme pro druhé? Čeho se vzdáme, abychom někomu pomohli? O to tu kráčí.

Několikrát se nám doma stalo, že přišli homelesáci somrovat o jídlo zrovna v neděli - a manželka jim dala kus našeho nedělního oběda. Bylo mi to líto... Takové krásné řízečky... Jak já se nerad s tím obědem loučil!

Ale pak jsem si uvědomil, když to přebolelo, že právě takhle nějak má asi vypadat ten pravý půst, to pravé uskrovnění. Ne když člověk nic nepocítí, eventuelně když si dokazuje, jak je dobrej, ale když se opravdu něčeho vzdá. Když se nám vůbec nechce omezovat, a přesto se toho nakonec odvážíme. V takových a všelijak podobných případech - a každý je můžeme prožívat nějak jinak - pak můžeme zahlédnout i smysl období předvelikonočního, období postního: vždyť Pán Ježíš Kristus rozdal sám sebe! Tak nemůžeme my taky dávat? Aspoň něco, aspoň trochu? Omezit se ve prospěch druhých?

Dobrovolná skromnost ať je účinnou pomocí konkrétním lidem. Amen