DVACÁTÁ ŠESTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 12. 4. 2009

Dnes je neděle vzkříšení a křesťané se radují z vítězství nad smrtí.

Ale, jaképak vítězství, řeklo by se. Je to možná pěkný příběh o prázdném hrobě, ale málo platné - smrt zůstala smrtí, všichni umřeli a my taky umřeme. Jestli je něco po smrti, stejně nikdo nevíme.

Co tedy s tím příběhem? Pohádka na uklidněnou? Pokus o útěchu? Či otevřená zadní vrátka - co kdyby přece jen náhodou?

Ale když čteme příběh o vzkříšení v celé novozákoní souvislosti, pak musíme uznat, že něco se přece jen změnilo; ono to nezůstalo všechno stejné, smrt už není tatáž jako byla předtím. Vzkříšení přece jen něco znamená, není to jen výplod lidské fantazie bez reálného podkladu - a není to jen něco, co se týká pouze Ježíše, ale týká se to nás, našeho života, našeho umírání.

Snad nejlépe je to vidět hned na životě učedníků - předtím rozuteklí, zalezlí, plni strachu a zbabělosti. I první z nich, Petr, má tak hrdlo sevřeno, že zrazuje, zapírá Ježíše, třikrát lže, že prý ho nezná. A pak se děje cosi neuvěřitelného, učedníci najednou neohroženě zvěstují Ježíše jako Krista, strach je najednou přemožen, a když čteme Petrovo kázání v Jeruzalémě, jak je zapsáno ve Skutcích, divíme se jeho statečnosti, jeho odvaze a přímosti. Ten člověk musel něco mimořádného prožít, neboť teď už se nebojí, ale riskuje život pro evangelium. Co to bylo? Co prožili učedníci, co prožil Petr?

Rozhodujícím momentem je setkání se vzkříšeným a jeho slovem. Prázdný hrob dostává smysl, když se nám rozbřeskne, že Ježíš novým způsobem žije, je přítomen, koná své dílo, smrt ho nepřemohla. Všechno to, co Ježíš učil a žil, to neskončilo, nezlikvidovali ho, nezbavili se ho, všechno to pokračuje dál, ba právě teď to teprve začíná nabírat obrátky, neboť se to stává silou pro mnoho dalších lidí.

Vzkříšení tedy znamená proměnu - konec strachu, konec ochromení a začátek nového života: smrti navzdory. S Kristem proti smrti! S jeho láskou, s jeho Slovem, s jeho Duchem!

I náš život se může takto proměnit. I my, když se setkáme se vzkříšeným, když ho poznáme a zajímá nás jeho slovo, tak můžeme odhalit prázdnotu hrobu, prázdnotu toho, čeho jsme se tolik děsili a ještě děsíme. Ano, smrt se jeví mocná, svírá nás a nevyhneme se jí, ale nejvyšší moc nemá, naplnění v ní není. Naopak, hrob zeje prázdnotou, protože v Kristu je smysl života jinde.

Ježíšův prázdný hrob se tedy bezprostředně týká našeho života - nemusíme žít v ochromení a rezignaci, že smrt všechno sežere, ale můžeme se dát s Kristem do díla Božího království - smrti navzdory, smrti na potvoru.

Ale nejen na naši činorodost, na naši aktivitu, má takto vzkříšení vliv. Taky pro samotné naše umírání se tu otevírá nadějný výhled. V Kristu už smrt není jen surová nepochopitelnost, černá nicota, ale můžeme ji také spatřit nově jako návrat k Otci, návrat k dárci života, návrat domů. I o tom prázdný hrob vypovídá, neboť v příběhu je řečeno: není zde, byl vzkříšen (rozumí se Bohem Otcem) a u Jana dokonce říká Ježíš sám: vystupuji k Otci. I my můžeme umírat s nadějí v srdci. Nejdeme do neznámé a děsivé nicoty, jdeme domů. Můžeme naplnění a završení života vidět nikoli v prázdnotě, nýbrž v slávě lásky.

Tak tedy: přece jen vítězství nad smrtí? Dá se to tak nazvat?

Možná se někomu i toto bude pořád ještě zdát málo. A dál bude trvat na tom, že Ježíšovo vzkříšení stejné žádným vítězstvím není. Škoda. Lepší zbraň proti smrti se stejně vymyslet nedá. Vzkříšení je skvělá boží nabídka, úžasná boží možnost. Kdo tuto nabídku přijímá, je bohatě odměněn - ve víře, lásce a naději. Amen