STO SEDMNÁCTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 9. 2. 2020

Tvými spolustolovníky ať jsou spravedliví. (Sir 9,16)

Spolustolovníky se zde nemíní ti, s nimiž zhltnete oběd v závodní či školní jídelně, ani třeba další hosté v restauraci. Míní se ti, s nimiž stolujete u rodinného stolu, ti, které jste pozvali na oběd, či oni pozvali vás. Společné jídlo je od nepaměti výrazem sounáležitosti, přátelství, úcty, solidarity. Každý svátek, každá slavnost, každý významný okamžik býval a bývá oslaven společným jídlem. My jsme dnes zhýčkaní snadnou dostupností potravin a neuvěřitelným přebytkem, ale dříve si dobře uvědomovali, že bez jídla je smrt. A pozvat někoho na oběd znamenalo žít, stranit životu, bránit smrti. Je tedy logické, že k obědu zveme především ty, s nimiž chceme být, kterých si vážíme, které máme rádi. Kteří nám připadají z nějakého důvodu dobří a důležití.

Tento všelidský, archetypální základ precizuje Sírachovec doporučením, že stolovat máme se spravedlivými. Kdo to jsou, spravedliví? Ve Starém zákoně spravedliví nejsou spravedlivými v našem smyslu, tj. ti, kteří se vždycky spravedlivě rozdělí, kteří všechno spravedlivě posoudí a vyřeší, kteří všechno dokáží udržet vyrovnaně a nikomu neukřivdit. A už vůbec to nejsou spravedliví ve smyslu nevinní, bezhříšní, mravně dokonalí. Bible dobře ví, jak říká apoštol, že není spravedlivý, není ani jeden. Spravedlivými míní Starý zákon lidi, jejichž vztah k Bohu je správný, tedy řečeno současnou češtinou, jejichž vztah k bytí, k životu je přiměřený, adekvátní. Což se potom projevuje určitým způsobem života, určitými zásadami, postoji, chováním.

Stolovat s takto spravedlivými pak znamená potvrzovat a rozmnožovat to nejlepší, co lze v životě nalézt, od základní úcty k životu přes vděčnost a pokoru až po milosrdenství, nezištnost, štědrost atd. Tvými spolustolovníky ať jsou spravedliví pak můžeme číst jako – buď na dobré straně, stýkej se s těmi nejkvalitnějšími, podporuj v tomto světě ty nejlepší věci, oslavuj život v jeho nejlepších podobách.

Tak, a teď si vězměme evangelijní příběhy o tom, jak Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, jak obědvá s těmi, kteří určitě spravedliví nejsou. Už chápeme, proč to farizeům a zákoníkům tak vadilo? Ježíš podle nich toho nedbá a toto porušuje. Nepodporuje to nejlepší, ale druží se s kolaboranty, zloději, prostitutkami, politickými radikály a kdoví, s kým vším ještě. To muselo být naprosto neskousnutelné, pomýlené, nebezpečné.

A my? Jsme taky spíš se Sírachovcem než s Ježíšem. Raději si taky zveme ty v naších očích dobré a nemáme odvahu zvát všelijak pošpiněné. Ježíš to ovšem nedělá proto, aby naštval zbožné, aby provokoval nebo aby ukázal svou odvahu. Dělá to z toho důvodu, že pro něho nejlepším obsahem života je milosrdenství. Tak se to píše v Lk 15 – větší radost je nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad 99 spravedlivými (!), kteří pokání nepotřebují. Lk 15 je vlastně polemika nad naším veršem z knihy Sírachovec. Tvými spolustolovníky ať jsou spravedliví. Proto farizeové a zákoníci reptají: On přijímá hříšníky a jí s nimi! A Ježíš kontruje – boží radost je víc nad těmi, kteří si uvědomují svou nedostatečnost a lecjakou provinilost, než nad těmi, kteří si svou nedostatečnost neuvědomují.

Ale je tu ještě jeden důležitý aspekt: Ježíšovými spolustolovníky jsme i my. On nás zve ke své večeři. A zve nás všechny, ne jenom nějakým způsobem spravedlivé. Je to úžasná milost, že i my smíme být jeho hosty. Tak je velkorysý, tak je milosrdný, že nás neodmítá, ale přijímá. A spolu s námi i mnohé jiné, nám třebas i podezřelé.

Znamená to tedy, že Ježíš Sírachovce překonal? Že to původní slovo už neplatí?

Myslím, že Ježíš to původní slovo ze Sírachovce nezrušil, ale naplnil hlubším obsahem. Bylo přece řečeno, že máme podporovat to nejlepší. A k nejlepšímu podle Ježíše patří rozhodně milosrdenství, otevřenost, slitování, a také vědomí vlastní nedostatečnosti. Takový může být náš vztah k Bohu i bližním, náš přístup k životu, naše spravedlnost. A to je pak to nejradostnější stolování, stolování boží. Amen