STO DESÁTÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 13. 1. 2019

Jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě", kdežto chudému řeknete: "Ty postůj támhle, nebo si sedni tady na zem. Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? (Jk 2,1-4)

Jestliže věříte v Ježíše Krista. Dnešní člověk s tím má problémy. Věřit v Boha je pro mnoho lidí jednodušší a přijatelnější, než věřit v konkrétního člověka, historickou osobu. Vztah k životu nakonec každý nějak máme; kdo aspoň trochu přemýšlí, tak řekne – ano, něco nad námi je. Ale mít vztah důvěry, vztah lásky k Ježíši z Nazareta – proč? A proč tak výlučně, proč z něj dělat Boha? Proč se upínat jenom k němu?

Pokusím se odpovědět např. takto: Věřím, že Ježíš, tak jak o něm svědčí Písmo, je tím nejlepším způsobem života, on žil lásku a pravdu, byl Bohu nejblíž, Bůh byl v něm. Ztělesňoval boží kralování v tomto světě. Věřím v Ježíše jakožto Krista, to znamená – důvěřuji mu jako tomu, v němž je smysl a za kterým má cenu se vydat. Takto intenzivně, takto bez výhrad, žádnému jinému člověku nedůvěřuji, resp. nikdo jiný není schopen tak zpřítomnit Boha svým životem, tak do hloubky, tak celistvě. Mohu si vážit i jiných postav lidské historie, a taky že si vážím, ale Kristus znamená zároveň jakýsi soubor, šifru, symbol, k němuž se upínám a jemuž se bez výhrad oddávám. Ježíš Kristus vysvobozuje z prázdnoty, ze všeho znechucení, ze všech šíleností tohoto leckdy podělaného světa a zachraňuje mne ke svobodě, k naději, k lásce. Bez něj bych taky mohl být úplně v háji, anebo pěkný hajzl. Jsem vděčný za to, že vůbec tady vedu nějaký zápas a o něco se snažím.

A pak je tu ještě připojeno, že on je náš Pán slávy. Jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy. A to znamená, že tohleto všechno, co jsem teď řekl, není jen minulost – já se nevztahuji jen k Ježíši Nazaretskému jako historické postavě dva tisíce let staré, ale chápu ho jako živého, živoucího Pána, který je před námi, k němuž jdeme a jehož je vítězství nade vším. Vzkříšený, oslavený Pán – to je vyznání, že nejdeme do prázdna, že žádné hrůzy, nemoce ani smrt náš životní zápas nesmáznou jak tlačítkem na klávesnici, ale že máme ke komu jít, máme kam směřovat a máme se komu odevzdávat a na koho těšit i ve chvílích nejtěžších. Boží milosrdenství, které je v Ježíši Kristu zakódováno, je přede mnou, otvírá mi svou náruč – klasicky řečeno, on přijímá hříšné. Nikdo není víc než on.

Jestliže tedy takto nějak – a každý by si měl svou víru formulovat sám – jestliže takto nějak věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.

Není to trochu krátké spojení? Jestliže věříte v Krista, nesmíte se chovat k lidem rozdílně, rozumí se podle jejich sociálního postavení. Už to slůvko nesmíte zní dost nervózně. Ale je to tady věc překladu, v originále to tak ostře není. Kraličtí překládají mírněji a doslovněji – nepřipojujte k víře přijímání osob. O to jde: jestli věříme v Ježíše Krista, Pána slávy, který mě přijímá, pak to znamená, že on přijímá všechny, všechny i v jejich postavení, i v jejich provinění, nikomu nestraní, a takto mám i já vidět lidi kolem sebe: jako ty, kteří jsou přijati. Které Kristus miluje, které zachraňuje. Ať chudého či bohatého, ať zmazaného a zničeného či úspěšného a majetného.

Sociální rozdíly samozřejmě mezi lidmi jsou. Vidíme to. Ale v Kristu ke každému můžeme přistupovat jakožto k člověku, jako k dítěti božímu, a nehledět na to, jak vypadají a co mají. Vždyť víme, že Ježíš se neštítil společensky neúspěšných, sociálně slabých, a na druhé straně se normálně stýkal i s bohatými, úspěšnými a váženými. Jde asi o to, pod šlupkou vnějšího úspěchu či neúspěchu vidět lidskost, vidět dítě, vidět bližního.

Jakub tu míří evidentně do vlastních řad, ale ono to platí i obecně: Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě", kdežto chudému řeknete: "Ty postůj támhle, nebo si sedni tady na zem."

Nejsme všichni stejní. Sociální rozdíly tu jsou.

Jakub však říká – soudit lidi podle sociální situace je posuzování nesprávné. Chudý nesmí mít pocit, že je přehlížen, že je méněcenný, ale stejně i tak bohatý nesmí mít pocit, že se na něj někdo dívá skrz prsty nebo mu závidí nebo se o něj nějak otírá.

Kristus nás spojuje. Jsme lidé různí, v různé finanční situaci a v různém společenském postavení. Ale máme také různá obdarování, a všichni společně můžeme tvořit zajímavé dílo. Každý nechť tedy slouží tak, jak je mu dáno. A každý nechť respektuje druhé a nikomu nestraní, nikomu nepodlézá, nikomu nenadbíhá.

Vnější pestrost, a přitom vnitřní jednota. To je síla společenství, které by si mohlo říkat křesťanské. Amen