STO SEDMÁ BOHOSLUŽBA DESERT - 14. 10. 2018

Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. (Lk 11, 35)

Jsi člověk, máš v sobě světlo. Všichni lidé máme v sobě světlo. A můžeme zářit krásnými barvami. Úsměv novorozence, dětská bezelstnost, dospělá schopnost lásky, vlídnost, porozumění. Každý máme v sobě světlo, Bůh je do nás vložil.

Možná to nevidíme, možná to tak nevnímáme. Možná bereme věci příliš samozřejmě a nepřemýšlíme o tom, co všechno je v nás dobrého, co skvělého do nás bylo vloženo. Neškodí tedy občas se zastavit a v úžasu si uvědomit, možná jen zopakovat, možná úplně objevit, co jsme od Pána Boha dostali, co nás ustavuje, co je předpokladem našeho pobývání na této zemi, co umožňuje naši životní pouť. Neškodí občas si uvědomit, že jsem sám sebe dostal darem, se všemi těmi nesčetnými možnostmi.

Jsi člověk, máš v sobě světlo. Boží světlo. A nejen ty, ale také lidé kolem tebe. Dokážeme vidět boží světlo v druhých lidech? I v těch nesympatických? I v těch, s nimiž nesouhlasíme? Uvědomujeme si, že v každém člověku je někde ta pověstná perlička na dně, světlo, které by mohlo zářit? Někdy je s tím samozřejmě problém – zejména narazíme-li na člověka nepřejícího a zlého, ale nezapomeňme: v každém člověku je světlo. Můžeme toto světlo vidět? Můžeme je rozpoznat? Podpořit? Napomoci, aby se rozzářilo?

Nedávno jsem zažil v autobuse městské dopravy zajímavou scénu, kdy nějaká starší paní se velice neurvale osopila na mladší paní, a ta mladší paní odpovídala velice zdvořile a věcně, a pak nějaký starší pán začal té mladší paní vysvětlovat, že když je někdo nemocný, tak je podrážděný a má na všechno vztek – a vznikla z toho zajímavá autobusová debata.

Ale ten náš výrok nemluví o tom, že máme světlo v druhých lidech probouzet nebo mu nějak napomáhat (i když i takové slovo Ježíšovo si lze představit), ale obrací naši pozornost k nám samotným, ke světlu v jednom každém z nás. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou.

Protentokrát se tedy soustřeďme sami na sebe, na své vlastní nitro. Světlo v nás je. A nejen to světlo stvořitelské, jak jsem o tom mluvil na začátku, ale je to také světlo lásky, které jsme přijali vírou v Krista, je to světlo Ducha svatého, je to schopnost milovat, odpouštět, vyznávat viny, smiřovat se, působit pokoj. Dílo Ducha se děje a Kristus je v našem nitru přítomen, působí a je to dobré. Máme za co být vděčni, máme z čeho se radovat. Pane, děkujeme. Ty jsi světlo v nás!

A teď přichází ta zásadní výzva: Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou!

Patří to zřejmě k naší svobodě, k našim možnostem, že my to světlo můžeme i zatemnit, zastřít, zlikvidovat. Třeba svou nepozorností, nebo nevděčností, nebo špatnými rozhodnutími, přemírou zla v našem nitru, sobectvím, neochotou, jako kdyby se svíce nedala na svícen, ale pod kbelík, dokážeme to zadusit, nikdo to nevidí, nikdo z toho nemá užitek. To je smutné, a proto je dobře, že každou neděli přicházíme slyšet slovo boží, a tak se vždy obnovujeme a restartujeme, aby světlo v nás znovu zasvítilo a nabralo na síle.

Ale ono může být ještě hůř – nejen, že to světlo zakryjeme, takže nemůže dávat užitek, ale ono se samo může stát tmou! Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou!

To je závažné.

Naše neúcta ke světlu v nás může způsobit, že samo světlo se stane tmou. Jak si to představit? Mohou se dobré dary stát temnotou? Může se Kristus stát tmou? Může Duch svatý život zatemňovat?

Řekli jsme, že protentokrát zůstaneme každý sám u sebe, a tak tedy přemýšlejme, zda někdy neobracíme ty nejkrásnější věci ve svůj protiklad. Jestli například se nám někdy Kristus nestává argumentem proti druhým, argumentem pro vlastní povyšování nebo rovnou nelásku. Nehledíme například na jiná náboženství nebo na naše nevěřící okolí příliš svrchu? Nenabízíme někdy místo lásky odmítavost? Zlobu? Nedělíme si někdy svět až příliš na "ty naše" a "ty cizí"? Ale vždyť Kristus přichází jak k našim, tak k cizím!

Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Hleď tedy, ať to nejkrásnější, co do nás Bůh vložil, nezvrhne se ve svůj protiklad, ale září krásně všemi barvami k užitku mnohých. Amen