PRVNÍ BOHOSLUŽBA DESERT - 10. 9. 2006

CESTOU NECESTOU

Já jsem ta cesta, pravda i život. (J 14,6)

Je to velmi troufalý výrok. I když připustíme Ježíšovu výjimečnost, přece jen cítíme za tím jakousi nepříjemnou náboženskou náročivost - proč by skrze jednoho člověka, jakkoli výjimečného a jistěže dobrého, musela vést pro všechny cesta, proč by musel a jak by vůbec mohl být právě on pro všechny pravda, proč zrovna v něm a jak měl by být náš život?

Řekněme, že Ježíš mohl být člověk hluboce náboženský, mohl mít o sobě vysoké mínění, a hlavně ti, kteří evangelium psali a redigovali, patrně nalezli v něm odpověď na své otázky, uvěřili v jeho exkluzivitu a nic jiného je od té chvíle už moc nezajímalo.

Ale co my? Můžeme takto jednoznačně, v roce 2006, v úplně jiných souřadnicích, v úplně odlišných podmínkách, vidět v Ježíšovi cestu, pravdu, život? A proč vlastně? Cest je přece nesmírně mnoho, a někdy velmi zajímavých... A co je to pravda, ptal se už Pilát, a my v naší době jsme možná na tu otázku rezignovali, vždyť každý člověk si chápe po svém to, čemu se dřív říkalo pravda... A život? To je zajímavé - co život?

Zdá se mi, že tady přece jen ještě jakási jednota, jedinečnost i výlučnost trvá. Jistě, každý si žije život svůj vlastní, život se atomizuje, specializuje, privatizuje, život se dá prožít tisícero způsoby, ale přes to přese všechno - život je jen jeden, stále to tak vnímáme, život buď je nebo není, neexistuje více nějakých životů... Nerozdrobili jsme tedy ještě úplně všechno - to je nám lidem i dnes společné: život, jen jeden, přes všechnu pestrost tentýž.

Říká-li tedy Ježíš: já jsem život, k čemu nám to je, co z toho můžeme mít?

Snažím se tomu rozumět ne jako nároku náboženského fanatika, ale jako nabídce určitého obsahu. Ten jeden život, který máme společný, vyvěrá z nějakých zdrojů, kterými je dobře se napájet. Například a především: život není možný bez lásky, to je to nejdůležitější a nejkrásnější, je tedy dobře žít v lásce, napájet se z ní, šířit ji kolem sebe. Ježíš je přímo ztělesněním tohoto obsahu, tohoto přístupu k životu, je přímo tímto životem. Miluje, rozdává se, pomáhá trpícím, odpouští provinilým, napomíná pyšné atd. Já jsem život - tím výrokem jako by řekl: nahlédni to nejkrásnější a nejdůležitější, bez čeho není nic, objev ty pravé zdroje, napájej se z čistých pramenů, pojď se mnou mít rád lidi, to je boží, to má smysl, v tom je naplnění, v tom je život.

A když se pro tento obsah rozhodnu, když toto naplnění života přijmu za své, pak už ani pravda nepřipadá mi tak vágní a bezbřehá jako dřív, ale naopak docela konkrétní. Nemůže být pravdou právě sám tento Ježíšův přístup k životu? Nepřesahuje nás pravda právě proto, abychom se pro ni museli rozhodnout, abychom za ní museli sami vykročit, abychom prostě chtěli přijímat lásku a rozdávat ji dál? Co by to bylo za pravdu, která by byla úplně jasná, nadirigovaná, bez tajemství, překvapení a krásy?

Když Ježíš řekne: já jsem pravda, pak to není namyšlené tvrzení, že já mám vždycky pravdu, že jsem neomylný, ale opět nabídka určitého životního postoje: boží tajemství je v člověku, v člověku milujícím a sebe rozdávajícím, naději působícím. „Miluj pravdu“, říkal kdysi jeden známý Čech a myslel tím právě Ježíše Krista. „Miluj pravdu, a ona tě vysvobodí od všeho zlého.“

A kdo miluje pravdu, kdo miluje život v tom nejkrásnějším a nejdůležitějším, ten pak jde zcela specifickou cestou. Cestou necestou. Nebude to jednoduché, nebude to snadné. Poutník nejednou klopýtne, nejednou zabloudí. Budou se mu smát, budou ho možná i nenávidět. Ale bude mu to všechno stát za to. „Jsou věci, pro které stojí za to trpět,“ říkal jiný známý Čech.

Ježíšův výrok já jsem cesta rozhodně neznamená, že všichni ti budou ustupovat či ti dávat přednost, že překážky budou mizet, že si půjdeš pohodlně a bezstarostně. Naopak, já jsem cesta - to zní dost paradoxně od člověka, který byl vzápětí zatčen, zbit, zesměšněn a popraven. Kdo z nás by chtěl takto krkolomně jít, kdo by chtěl takto riskovat, takto drsně skončit. A přece - kdo miluje život v tom nejkrásnějším a nejdůležitějším, kdo chce žít v lásce, kdo miluje pravdu, ten ani z takto bolestivé cesty neuhýbá.

A to je nakonec ten největší div - že obtížnost, a dokonce i tragika životní cesty, která buď jak buď končí smrtí, může se stát posilou a nadějí pro druhé lidi. Poutník, který půjde cestou kristovské lásky vytrvale, tou nebezpečnou, a přesto nádhernou cestou necestou, může probudit lásku druhých, může (snad i nevědomky) otevírat prameny vody živé, zdroje nejkrásnější a nejdůležitější, z nichž je radost se napájet.

Já jsem cesta, pravda i život. Tak se nám nabízí láska boží v člověku. Amen